Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Seslání Ducha Svatého, slavnosti prvního svatého přijímání (Jan 20,19-23) | 5. června 2022

Milá děvčata, milí chlapci, drazí rodiče, bratři a sestry!

Když jsme s našimi prvokomunikanty kontrolovali znalosti, nešlo o to zjistit, že již dokonale chápou, oč ve svátosti smíření a eucharistie jde. Ale to, že se chtějí vydat na cestu. Na cestu, při které jim budou tyto Boží dary oporou. Dokonalé chápání těchto svátostí nemáme ani my dospělí. Jsme ale stále v Ježíšově škole a naše chápání roste tím, že se necháváme obdarovávat. Povědomí o daru získáváme tím, že ho s touhou a vděčností přijímáme.

Proto bych chtěl i vám, milé děti, představit přirovnání. Tento víkend se podobá vstupu do krásného zámku. My slavíme, že něho vstupujete, ale projít krásně nazdobenou branou ještě není to nejkrásnější, co zámek skrývá. To nejlepší je teprve před vámi. Máte celý život k tomu, abyste objevovaly všechny jeho komnaty, překvapení a poklady. A byla by škoda zůstat stát jen u dveří.

Svátost smíření a eucharistie je součástí krásného každodenního dobrodružství s Bohem. Tyto svátosti, stejně jako všechny ostatní, jsou oživovány Duchem Svatým. A jeho vedení a působení právě dnes v celé církvi oslavujeme.

Jak už jsme si připomínali ve svatodušní novéně, Duch Svatý není jednorázový dar, který si dobře uschováme, uzavřeme, zarámujeme. Duch Svatý je jako neustálý životodárný vodní proud, který protéká světem a dějinami. Kde se s touto „řekou“ můžeme setkat? Je to modlitba církve. K ní se máme přidávat modlitbou v rodině, ve svátostech, při mši svaté… a takto obdarováni můžeme pokračovat i modlitbou ve společenství. Z každodenních povinností a práce přicházíme vyprahlí, náš život se stává pouští. Ale Duch Svatý nás promění v zahradu. Jsme schopni hořekovat nad svou vyprahlostí, ale jak často si dopřejeme nabízené osvěžení – oživení?

S dětmi teď ve škole hrajeme hru Velikonoční kostka, která vždy nabídne někoho (přítele či nepřítele), kdo by mohl navštívit ustrašené učedníky za zavřenými dveřmi, tak jak o nich slyšíme dnes v evangeliu. Děti se ale nejprve rozhodují, zda tomu, kdo na kostce padne, otevřou či nikoli. Výjimkou je Ježíš, ten dokáže přijít vždy, i přes zavřené dveře. Ale úryvek evangelia ukazuje, že nestačí, aby vešel do místnosti, je třeba ho pustit i do svého srdce. Pokud mu to nedovolíme, nemůže vstoupit. Kdo mu nedovolí, aby mu byly odpuštěny hříchy, tomu odpuštěny nebudou.

Co to znamená „nechat Ježíše vstoupit do srdce“? Znamená to umět se ztišit, naslouchat a také mluvit. Ztišit se pro modlitbu, po svatém přijímání, naslouchat vnuknutím, čtením a kázání v kostele a také vlastními slovy mluvit s Pánem Ježíšem.

A proto nyní děkuji všem, kdo jsou a budou našim prvokomunikantům pomáhat v tomto rozhodování nechat Ježíše vstoupit do srdce, kdo jim jsou a budou příkladem (rodiče, prarodiče, starší sourozenci, všichni farníci). Děkuji za váš příklad a za vaši modlitbu.

A vás, milé děti, samotné prosím, abyste i vy ukazovaly svým kamarádům, spolužákům a třeba mladším sourozencům, že Ježíš je vaším nejlepším přítelem.