Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Seslání Ducha Svatého (Jan 20,19-23) | 23. května 2021

Je na světě řada kostelů, které ve své historii pojaly hned několik slohů. A nemusíme chodit daleko, takovým příkladem je například kostel v mé bývalé farnosti nebo ve Zdounkách, kde bydleli mí prarodiče. Tyto kostely nejen že mají hlavní loď postavenou kolmo k té původní, ale podepsaly se na nich čtyři stavební slohy. V takovém kostele je pak velmi náročné všechno dohromady sladit a sjednotit, aby byl krásný a dobře sloužil svému účelu. V případě těchto kostelů to bylo mistrovské dílo malíře Jano Köhlera a jeho školy (známe určitě jeho mozaiky na Svatém Hostýně).

Pohled na tyto kostely nám může připomenout různorodost našich farních společenství. A tak, jak to potřeboval kostel, i naše farnost potřebuje velkého Umělce – Ducha Svatého, který nás sjednotí a vytvoří z nás skutečné společenství. Architekti, stavitelé či malíři mají těžkou práci, ale stále možná snadnější, než to bývá při práci s lidmi.

Jedna paní učitelka procházela s dětmi galerii. Pořád je musela napomínat a hlídat, aby se nerozprchly a něco nezničily. Přišly i do jedné síně, kde galerista instaloval díla, co mu umělci přinesli k vystavení. Byl bezradný a zoufal si: „Jak je mám jenom uspořádat, když je každý obraz jinak veliký a o něčem úplně jiném.“ Učitelka to zaslechla a usmála se: „Buďte rád, že k tomu všemu nejsou ještě plné života.“

Každý jsme jiný, máme různé představy, ale ke všemu i touhu prosadit svou vůli. A čím je nás víc, tím těžší je vytvořit jednotné společenství. Často není snadné se domluvit v rodině, natož pak ve farnosti či v církvi. Aby vůbec mohla církev existovat a fungovat, dostáváme Ducha Svatého. Jako orchestr sjednotí vize dirigenta, tak nás může sjednotit Duch Svatý. Je jen potřeba nehrát podle sebe, ale vnímat jeho znamení a vnuknutí. A tato pak poslouchat a následovat.

To je jedna podmínka. K té pak můžeme přidat ještě jeden důležitý úkol. A tím je spolupráce s Duchem Svatým na uzdravení našich vztahů. Velkým nepřítelem každého lidského společenství – rodiny, farnosti, města je neodpuštění. Proto Ježíš ihned po svém Zmrtvýchvstání dává učedníkům úžasnou moc uzdravovat naše vztahy odpuštěním. Když odpouštíme druhým, celé nebe se z nás raduje. Mysleme na to a odpouštějme jeden druhému. Ne proto, že si to ten druhý zaslouží, nebo proto, že musíme, ale proto, že naše odpuštění potřebuje k uzdravení, a proto, že tím uděláme radost Kristu. Odpuštění máme dávat, ale také přijímat. Obojí je důležité. Vyprosme si odpuštění u těch, kterým jsme ublížili, a dejme ho těm, kdo se provinili proti nám.

Odpouštět není snadné. Je to někdy dlouhý proces, který nezávisí na našich silách, ale na Boží pomoc. Vyprošujme si ji. Prosme při dnešní mši svaté o Ducha Svatého a jeho působení v nás, aby nás jako velký Umělec sjednocoval i uzdravoval naše vzájemné vztahy.