Text k zamyšlení u příležitosti 11. neděle v mezidobí (Mk 4,26-34) | 13. června 2021

Jedním z důležitých úkolů církve od samotného počátku je hlásání evangelia, evangelizace. I v těchto dnech se v rámci naší arcidiecéze zamýšlíme nad tzv. pastoračním plánem, tedy nad tím, jak šířit Boží království. Hlásání evangelia je sice jeden z nejdůležitějších úkolů každého kněze, ale zároveň je to součást životního stylu každého pokřtěného.

Dnešní úryvek evangelia nás inspiruje k zamyšlení nad tímto tématem. Ukazuje rostlinu, která roste sama, ale aby se tak mohlo stát, potřebuje připravit podmínky. Co rozséváme, to budeme jednou sklízet. Možná my, ale někdy až ta další generace. Růst víry nejde urychlit. Kdybychom chtěli pomoci rostlince růst tím, že ji budeme popotahovat, jenom jí vytrhneme a zničíme. Jako je potřeba mít trpělivost s rostlinkami, je potřeba mít trpělivost i s každým člověkem, aby mohl zrát tak, jak potřebuje, tak, jak mu to Bůh dopřeje.

A i když nemůžeme urychlit růst víry svých bližních, neznamená to, že se nemáme snažit jim v životě víry pomáhat. Co tedy můžeme udělat pro to, aby víra v životě našem a v životě našich přátel mohla růst? Semínko potřebuje k růstu půdu, slunce, vláhu. Potřebuje chránit před plevelem. Podobně i my potřebujeme pro růst své víry půdu – to je zázemí rodiny, farnosti, církve. Dále potřebujeme slunce – to je pochvala a povzbuzení. Také potřebujeme vláhu – to jsou moudré rady a doprovázení. Potřebujeme upozornění na nebezpečí, která mohou ohrožovat náš duchovní život. Zvláště děti a mladí lidé potřebují ochranu před plevelem dnešní doby, před různými svody, které se mohou proměnit v závislosti a velmi ztížit rozvoj jejich osobnosti.

Boží království roste samo. Je to dílo Boží milosti. Je však důležité, abychom toto dílo nemařili svým špatným příkladem, svou netrpělivostí nebo lhostejností. Je třeba napnout všechny síly, abychom Bohu dovolili toto dílo na nás i na našich bližních uskutečnit.

Buďme tedy dobrou půdou. Buďme pozorní a vstřícní ke všem, kdo se s námi setkávají, kdo k nám přichází. Dávejme jim dobrý příklad svou laskavostí, mírností, svým životem s Bohem. Ať z nás vyzařuje, že máme ze své víry radost. To je to nejlepší slunce pro celý svět. Povídejme si s druhými o tom, co všechno Bůh dělá v našem životě. Jak nám pomáhá, jak nás vede, jak nás chrání, jaké s ním máme zkušenosti. Naše svědectví je nejlepší vláha pro semínka víry v lidských srdcích. Nebuďme lhostejní ke zlu, které ohrožuje nás nebo naše děti a přátele. Zaměstnejme se dobrem, aby pro zlo nezbývalo místo. To jsou všechno věci, které můžeme a máme udělat my. A o růst Božího království se postará Pán. Je pro nás veliké vyznamenání, že s ním můžeme spolupracovat na spáse světa.

A netrapme se, pokud se zdá, že nezměníme svět. Mnozí svatí nejsou známí pro velikost vykonaných zázraků, ale pro svou skrytou modlitbu a malé skutky lásky vykonávané s věrností. A pokud neobrátíme zástupy, může být církev krásnější už jen pro růst naší lásky a věrnosti.