Text k zamyšlení u příležitosti Vzpomínky na všechny věrné zemřelé (Mt 11,25-30) | 2. listopadu 2025
Za opatem přišli rodiče, že by chtěli nechat odsloužit mši svatou. „A na jaký úmysl?“ zeptal se opat. „Za polepšení syna,“ odpověděli. „Dobrá, tak se budeme modlit, aby se stal svatým,“ řekl na to s úsměvem opat. „To není potřeba,“ odtušili rodiče, „stačí když nebude moc hřešit, aby to aspoň do očistce dotáhl!“ Opat se na ně překvapeně podíval: „Ale Ježíš nás nespasil pro to, abychom byli malí hříšníci. On nás vykoupil, abychom byli velcí světci! On nás nepřišel uvést do očistce, ale do nebeské slávy!“
Jedna paní učitelka, když ve škole při zkoušení zjistila, že někdo neví vůbec nic, říkala: „Vidím, že jste dnešním tématem zcela nepolíbený.“ Poeticky tak vyjádřila, že se zkoušený neseznámil s probíranou látkou, a následovala pětka.
Někdy jsme i my křesťané nepolíbeni podstatou naší víry, která je skryta v díle spásy. Nejsme stvořeni pro malé věci. Jsme stvořeni pro svatost a pro nebe!
To je velká věc, které se však někdy lidé zaleknou. Říkají: „Já nechci být žádný svatoušek!“ Svatost vnímají jako omezení. Mají strach, že je svatost připraví o radost ze života ve světě. Nebo se bojí, že je svatost nedosažitelná a spojená s těžkým odříkáním. Mají pravdu? V čem spočívá svatost, ke které nás Ježíš povolal?
První, co je potřeba o svatosti říct, je, že svatost není bezhříšnost. Všichni svatí přiznávají svoji slabost a hříšnost. Jsou smutní, že jí podléhají, ale mají radost z toho, že se na nich může projevit Boží moc a síla. „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný,“ říká svatý Pavel. Čím víc člověk odevzdává svoji slabost Bohu, tím víc zakouší jeho milosrdenství a lásku. Svatost je zamilovanost do Boha, který nás miluje tak, jako rodiče milují svoje malé a nedokonalé děti. Svatost je spočinutí v Bohu, jehož dokonalost se přelévá na nás. A pokud dokážeme něco pro Boha obětovat, je to vlastně naše odpověď lásky na lásku jeho a nikoli těžké odříkání.
Svatost není něco, pro co se jen tak rozhodneme a hotovo. Je to vývoj. Ve svatosti rosteme celý život. Učíme se vnímat, že jsme Bohem milováni, učíme se na jeho lásku odpovídat. Učíme se přijímat dar spásy a denně z něho žít. Nejsme povoláni k průměrnosti, ale jsme očekáváni a vyhlíženi nebeským Otcem.
Kéž se toto poznání uskutečňuje na nás, kéž osvobodí i naše zemřelé, kteří očekávají, že jim plnost nebeské slávy vyprosíme.
