Text k zamyšlení u příležitosti patrocinia kaple sv. Anežky České v Míkovicích, 33. neděle v mezidobí (Lk 21,5-19) | 16. října 2025
Evangelijní úryvek připadající na dnešní svátek, jsme četli ve čtvrtek. Dnes vyjděme nedělního textu. Toto evangelium má apokalyptické rysy (zabývá se posledními věcmi světa). I když zároveň víme, že ho Ježíš říká všem generacím, i svým současníkům. Nakonec, oni se dočkali samotné zkázy chrámu. Skončilo období přinášení obětí. Ale Ježíš předesílá také všechen ostatní zánik. Totiž, že zanikne vše hmotné, viditelné, světské. A tudíž na ničem takovém nemáme stavět svůj život.
Dokonce ani formy naší bohopocty – její vnější projevy – tady nejsou navždycky. Funkci Jeruzalémského chrámu přebírá Ježíš sám. On je naším chrámem, živý, neustále nový, přichází se svým Duchem, aby nás „rozhýbával“ svou dynamikou. A proto se i bohoslužba po všechna staletí proměňuje. Musí odrážet naši víru, naše poznání a chápání. Že jsme církev, která je společně na cestě jako nový vyvolený národ. A Kristus v něm boří staré a tvoří nové.
Jako malý příklad si můžeme vzít projev lítosti, který se učily minulé generace: „Všech svých hříchů lituji, polepšení slibuji.“ Pěkně se to rýmuje, ale slíbit něco takového není v našich silách. Vede k frustraci, že se snad nikdy hříchů nezbavím a nepolepším. Což ale není naším cílem. Naším cílem je dovolit Duchu Svatému, aby nás proměňoval a díky odpuštění posvěcoval. A takových věcí bychom našli celou řadu. Druhý vatikánský koncil nás vyslal na cestu živého vztahu s Pánem a přiblížil Boží tajemství lidem dnešní doby.
Druhá část evangelia nás nechce strašit, ale povzbudit, těšit. Že totiž přese všechno těžké, co Boží lid po celá staletí potkává a potkávat bude, je náš život stále v Božích rukou. Jde tou naší cestou s námi (tak jako s emauzskými učedníky). A v této rovině je naší přímluvkyní i sv. Anežka Česká. Sv. Jan Pavel II. o ní napsal: „Sytila hladové, ošetřovala nemocné, pečovala o přestárlé, povzbuzovala bezradné, a tak byla schopna šířit pokoj a smíření, dodávat útěchu a vlévat novou naději.“ Evangelium nás nabádá k trpělivosti. A my vidíme, jak právě ona vnášela pokoj do všech životních situací. Zvláště když čelila nejrůznějším intrikám a politické diplomacii. Svou pokornou trpělivostí nakonec naplnila Boží záměr a stala se rozdavatelkou naděje a povzbuzení.
Kéž ta, která vyprosila našemu národu dar opětovné svobody, nám vyprosí i ochotu ji trpělivě chránit, ochotu žít živou víru a ochotu nacházet nové cesty na společné cestě církve.
