Text k zamyšlení u příležitosti 14. neděle v mezidobí (Lk 10,1-12.17-20) | 6. července 2025
Poslední dobou zaznívají nejen v pastýřských listech slova o nutné restruktualizaci diecéze. A to nejen v té naší. Minulou neděli zazněla dispenz od osobního slavení mše svaté ve farnostech, kde žádná mše svatá není, pro ty, kteří nemají žádnou možnost dopravit se jinam. Tyto kroky nás mohou vést k myšlence, že se dostáváme do nějakého „nouzového režimu“. „Je málo kněží, bude ještě méně, všechny ty změny… nedá se nic dělat, musíme to nějak vydržet.“ Tak to ale nemůžeme brát. Spíše se máme ptát: „K čemu jsme pozváni, kam nás Duch Svatý vede?“
Přes třicet let byla hojnost kněží, diecézní centra připravovala nejrůznější nabídky. Nebyla tu duchovní nouze. Přesto nám sčítání hlásí celoplošně úbytek. Pak to asi není ta pravá cesta. Možná je třeba přijmout nové postoje a zažít nové příležitosti. Tedy ne „nouzový režim“ ale „nová příležitost“. Už papež František nabádal k vědomí, že každý pokřtěný je učedník misionář. A evangelium dnešní neděle nás inspiruje, jak jím opravdu být.
Začněme od konce. Abych mohl evangelizovat musím začít u sebe. Těžiště mé bytosti, mého života je v nebi. „Vaše jména jsou zapsána v nebi.“ Jsem Boží dítě. Toto musím prožívat, abych mohl nést evangelium dál. Toto je výchozí bod. Pak mohu zakoušet radost ze svého křtu. Pak se těším na chvíli, kdy můžu rozvíjet přátelství s Ježíšem v modlitbě. Pak mohu zakoušet podobné věci, jako vyslanci z evangelijního úryvku.
„Proste proto Pána žně…“ Máme nejprve prosit o dar hlásání. Kdy jsme se na tento úmysl za sebe modlili? Učme se o to prosit: „Pane, osviť mou mysl, srdce i ústa, abych dobře hlásal tvé evangelium, slovem i životem, své rodině, svým přátelům a celému světu.“
„Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky.“ Nejde o to chodit bosky. Tuto výzvu můžeme chápat jako výzvu, abychom nechodili daleko. Už v našem bezprostředním okolí je dost příležitostí ke hlásání evangelia.
„S nikým se cestou nepozdravujte.“ Jak máme jít k lidem a zároveň si jich nevšímat? O to tady nejde. Není to výzva k nevšímavosti. Jeden biblista vysvětloval, že takové židovské „pozdravení se“ může trvat i několik dnů. Tedy… není čas ztrácet čas. Učme se být ve věcech víry upřímní, zvát lidi na naše setkání, k modlitbě. Povídejme si s nimi o tom, co jsme o Kristu viděli a slyšeli, co jsme s Ježíšem zažili.
„Říkejte: ‚Pokoj tomuto domu.‘“ To je krásný úkol. Kolik lidí přináší špatné zprávy nebo negativní informace o druhých. Samozřejmě, je třeba si vylít srdce. Sdělená bolest, poloviční bolest. Ale nad tím vším je možné přinést pokoj, Kristův pokoj. Útěchu, že jsme v jeho rukou, že mu na nás záleží. A když někdo potřebuje povzbuzení, nabídněme mu svou modlitbu, své požehnání. Nebojme se šířit Boží království. Toto pozvání, tato výzva k nám ke všem zní hlasitěji než kdykoli předtím.
