Text k zamyšlení u příležitosti 30. neděle v mezidobí (Lk 18,9-14) | 26. října 2025
V dnešním úryvku stojí na jedné straně farizeus, který je spokojený sám se sebou a na druhé celník, který se trápí nad svou hříšností. To, že ho dává Ježíš za vzor, se dnes nemusí líbit každému. Jsou různí poradci, kteří učí, že je důležité, aby byl člověk sám se sebou spokojený a byl na sebe hrdý. „Buďte pyšní, na všechno, co jste dokázali!“ říkají. A mnoho lidí je pyšných na sebe, své úspěchy, nebo na své děti. Ale Ježíš nevidí pýchu rád. Místo pýchy, která vede k povyšování nad ostatními, máme prožívat radost, která vede ke vděčnosti.
Po jedněch závodech při vyhlášení vítězů vystoupaly děti, každé na ten svůj stupeň. Třetí bylo nejníž, druhé výš a první nejvýš. Postupně se tak střídaly různé kategorie. Vítězové hrdě stáli nad ostatními a ukazovali své medaile. Ale v jedné chvíli se tam objevily tři dívky. Dostaly medaile a ta, co stála na nejvyšším stupínku, k sobě přizvala dvě ostatní. Společně se tiskly na nejvyšším stupni, usmívaly se a mávaly svým rodičům. Žádná pýcha, čistá radost.
Čím to, že některé děti mohou prožívat takovou čistou krásnou radost a u jiných je úspěch zastíněn pýchou? Odpověď je skrytá v rodině. Kde jsou děti bezpodmínečně milovány, tam je i radost. Kde je láska za odměnu, tam je soupeřivost a potřeba vyniknout nad ostatními. Kdo musí o lásku bojovat, ten se o ni nedokáže jen tak dělit. A když přijde úspěch, má potřebu si ho přivlastnit a ukazovat ostatním. Má potřebu se pyšnit – ukazovat, co dokázal, aby ho měli druzí rádi. Zdá se, že se za pýchou může skrývat nenaplněné, nešťastné srdce.
A podobně je tomu v duchovním životě. Kdo zakouší bezpodmínečnou lásku nebeského Otce, ten se z ní raduje a přeje ji také všem ostatním. Má radost, když se radují i ti druzí. Nesrovnává se s nimi, protože ví, že je milovaný. A toto poznání je pro nás výzva, abychom se bezpodmínečné Boží lásce otevírali. Nemusíme o ni prosit, protože už je nám dána. Jediné, co je potřeba, je otevřít ji své nitro. Jako neprosíme slunce, aby svítilo, nemusíme prosit Boha, aby nás miloval, protože on nás miluje. Miluje nás takové, jací jsme. Chceme-li se zahřát a opálit, stačí vystavit své tělo slunci. Chceme-li být milovaní, stačí vystavit svou duši Boží lásce.
Malé děti se při modlitbě soustředí na to, aby udělaly pěkný kříž a pěkně sepjaly ruce. Větší se soustředí na to, aby přesně vyslovovaly slova modliteb. Starší se soustředí na to, aby v modlitbě dokázali vyslovit to, co prožívají ve svém srdci. Vrcholem modlitby pak je kontemplace – spočinutí v Boží lásce. To nás bezpečně léčí z jakékoli pýchy a sobectví.
Jak toho dosáhnout? Zůstaňme nyní chvíli v tichu s Ježíšem, s Nebeským Otcem, s Duchem Svatým, a rozjímejme nad tím, že jsme milovaní. „Pane, děkuji ti, že jsem milovaná taková, jaká jsem, že jsem milovaný takový, jaký jsem. Právě teď a tady…“
