Text k zamyšlení u příležitosti svátku Posvěcení lateránské baziliky (Jan 2,13-22) | 9. listopadu 2025
Jednou za měsíc sloužil opat mši svatou za farníky z nedaleké vesnice. Přicházel do tamního kostela někdy i hodinu předem a modlil se u svatostánku. Kostelník, který kvůli tomu musel otvírat kostel, se ptal: „Nenudíte se, když jste tady tak sám?“ „Ale já nejsem sám, jsou tu se mnou všichni zdejší farníci,“ odpověděl opat. „Nepovídejte, kde?“ rozhlédl se po prázdných lavicích kostelník. „V mé modlitbě,“ usmál se opat. „Když si kleknu před svatostánek, vyvstanou mi před očima nejen ti, se kterými se v kostele pravidelně modlím, ale třeba i rodiny s dětmi, nemocní, ztrápení, zranění na duši, hledající a bloudící. Ti, kteří mi prokazují dobro, i ti, kteří mi ubližují. Všechny odevzdávám Pánu. Soucítím s jejich osudy. Za některé děkuji, za jiné prosím. Jestli chcete, můžete se ke mně přidat.“
Dnes je svátek Lateránské baziliky, která je symbolem Kristovy církve. U stavby platí, že nejdůležitější je základ. Ve stavbě církve je základem Kristus, jak jsme slyšeli ve druhém čtení. On je ten, který nás všechny nese, a přeje si, abychom mu v tom pomáhali. V pátek jsme si s dětmi ukazovali, že každý kámen stavby symbolizuje někoho z farnosti. Je to pěkný obraz, který ukazuje, že nejde jen o nás. Jsou tu naši předkové, ti, kteří nám předali víru, pak jsme tu my (ať už přítomní nebo ti, co bloudí opodál), potom naše děti, vnuci. Všichni stojíme na pevném základě – Kristu, ale také podpíráme ostatní, jsme jim příkladem.
V příběhu se opat modlil za všechny lidi. Dobrá farnost má zájem o všechny své členy, podobně jako má dobrá rodina zájem o všechny své děti a příbuzné. O ty, kteří jsou šťastní, i o ty, kteří se něčím trápí. O ty, kteří jsou pravidelně v kostele, i o ty, kteří se s kostelem míjejí. Jak jsme na tom v naší farnosti? Zamysleme se: Za koho se ve farnosti modlím? Komu pomáhám? S kým nesu kříž nebo se raduji?
Budování chrámu církve začíná v lavici vedle mě. Kdo kolem mě sedí? Co o sobě víme? Přijměme své sousedy do svých modliteb a vyprošujme jim požehnání. Usmějme se na sebe při příchodu a pozdravení pokoje. To může být první krok k obnově chrámu církve.
Dnešní svátek nám připomíná, že církev a farnost nesmí být jen instituce, kde si odbudeme obřady a přijmeme svátosti. Máme být rodinným společenstvím, kde se poznáváme a kde si pomáháme. Kde nemyslíme jen na sebe, ale jsme otevřeni pro druhé.
V evangeliu jsme slyšeli, jak Ježíš vyhání z chrámu ty, kteří tam konali službu – prodávali obětní zvířata. Tuto službu však zatížili zištností. Podobně i dnes. Někteří říkají: „Nechodím do kostela, protože mi to nic nedává!“ Ale bohoslužby nemají naplňovat jakési „náboženské potřeby“ a naše představy. Přicházíme, abychom se nechali obdarovat tak, jak chci Bůh. A navíc, nejde jen o to, co z toho budu mít já, ale co do tohoto společenství mohu vložit. Svůj vděk, své schopnosti, sám sebe.
Kéž je tady i naše farnost tím „symbolickým chrámem“, z něhož vytéká uzdravující živá voda.
