Text k zamyšlení u příležitosti 23. neděle v mezidobí (Mt 18,15-20) | 6. září 2020

Chyby a hříchy děláme všichni. Ale ne vždy si je uvědomujeme. V tomto případě je dobrou službou, když nám druzí nastaví zrcadlo, otevřou oči a upozorní na naše nedostatky. Mezi radami duchovních otců nacházíme jednu, která se k dnešnímu tématu hodí: „Jeden nepřítel, který nás kritizuje za každou chybu, je pro naši spásu užitečnější než sto přátel, kteří o našich slabostech taktně mlčí.“ Učme se tedy napomenutí s pokorou přijímat a s láskou rozdávat. Jak?

Kolikrát se stane, že nám někdo ublíží. A my to řekneme každému, koho potkáme, jen ne tomu, kdo nás ranil. Místo, abychom si s ním promluvili, tak se na něho v duchu zlobíme a tato zloba nás ničí. Proto dnešní evangelium vybízí: „Když ti někdo ublíží, jdi a řekni mu to. Bez vyčítání (minulých prohřešků), bez urážek a ponižování (ty jsi takový a takový), pojmenuj kámen úrazu a snaž se ho odvalit z cesty, kterou ve vztahu mezi vámi zatarasil. Když se ti to podaří, vykonáš veliký skutek lásky.

Neodkládejme usmíření. Nečekejme, až ten druhý dostane rozum a sám se přijde usmířit. V evangeliích dokonce čteme, že když má někdo něco proti nám, máme jít a udělat všechno proto, aby se věci daly do pořádku.

Někdy se dá těžko dobrat, kde je příčina nedorozumění. V takovém případě je potřeba pomoci nestranné osoby. Od toho jsou tu manželské, rodičovské poradny, dobří přátelé, kněží. Je dobré, když do sporu vstupuje osoba, ke které mají obě strany úctu a důvěřují ji. Svědci od svatby, kmotři od křtu, jsou přímo povoláni k tomu, aby pomáhali řešit problémy, které život někdy přináší. Není příjemné zasahovat do sporů druhých, ale někdy je to potřeba. Kdo přispěje k usmíření, vysvobozuje duši člověka.

Pomozme si k vysvětlení příběhem. Jeden žák se zeptal učitele: „Jaké to bude v pekle a v nebi?“ Ten se na něho zamračil a řekl mu: „Jsi hloupý, když to nevíš!“ Žák se smutně posadil a do konce hodiny nepromluvil. Po vyučování k němu učitel přišel a zeptal se: „Jak se cítíš?“ Tu žák odpověděl: „Jsem plný hněvu, protože jsem se v dobrém zeptal, a vy jste mě ponížil a urazil.“ Učitel přikývl a pravil: „Synu, i já jsem nešťastný, ale chtěl jsi poznat, jaké to může být v pekle, tak jsem nás tam svým jednáním uvrhl. A věř mi, že mě to netěší. Ale co mi dělá radost, jsi ty. Dokázal jsi pojmenovat svůj hněv, ovládnout ho a nemstít se. A zachoval jsi ke mně úctu. Přesto, že jsem tě vyhnal do pekla, zůstal jsi dobrým člověkem. Přijmi teď prosím mou omluvu a hlubokou poklonu, protože si tě velice vážím.“ Tu se tvář žáka rozzářila a pravil: „Děkuji za tuto lekci, poznal jsem peklo a nyní, jak tuším, mohu zakoušet i nebe.“ I učitel se usmál: „Tak, tak, poděkuj hlavně své pokoře a uctivosti, které tě k tomuto poznání přivedly.“

Nedovolme, aby nás zakoušená zloba uvrhla do vězení neodpuštění a ublíženosti. Naopak usilujme o to, abychom své bližní zachraňovali a přibližovali jim i sobě nebe – Boží království.