Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle velikonoční (Jan 20,19-31) | 27. dubna 2025
Dnes je neděle Božího milosrdenství, včera jsme se rozloučili s papežem Františkem, a tak bych chtěl věnovat krátkou vzpomínku posledním třem papežům a jejich odchodům na věčnost, které v sobě nesou zajímavou symboliku.
Jan Pavel II. zemřel v roce 2005 v předvečer neděle Božího milosrdenství. Tento svátek nám připomíná, že Ježíšovo probodené srdce, ze kterého vytryskla krev a voda, symboly odpuštění a posvěcení, vítězí nad lidskou nenávistí. A to se za pontifikátu Jana Pavla II. naplnilo. Padly komunistické diktatury, které otevřeně pronásledovaly křesťanství a národy východní Evropy získaly svobodu.
Po Janu Pavlu II. vedl církev Benedikt XVI. Ten zemřel 31. 12. 2022 na svátek svatého Silvestra. Silvestr byl papež, který vedl církev v době vlády císaře Konstantina. Byla to doba, kdy se církev spojila s císařstvím a začala získávat monarchistické (královské) rysy. A Benedikt XVI. byl představitelem této éry. Jeho pontifikát v dobrém slova smyslu oplýval určitou královskou důstojností. Učil nás úctě ke Kristu Králi a tato úcta by nám neměla nikdy scházet.
Po něm přichází papež František, který umírá na Velikonoční pondělí, den po slavnosti Zmrtvýchvstání. Při této příležitosti vznikly různé ilustrace. A na jedné z nich je František s Ježíšem, který mu říká: „Jdeš akorát, právě jsem vstal.“ Je to obraz milý, optimistický, plný naděje. A to jsou hodnoty, které šířil František během svého pontifikátu. František umírá po tom, co oslavil Ježíšovo Zmrtvýchvstání. Zmrtvýchvstáním Krista začala nová epocha v dějinách lidstva. A když pozorujeme pontifikát papeže Františka, můžeme vidět, že i on přivedl církev do nové epochy. Od vnější struktury, na které si církev po staletí zakládala, ji obrátil k podstatě, kterou jí vtiskl Ježíš. Ke skromnosti, pokoře a velké lásce ke všem potřebným. Učil nás všímat si druhých a vidět v nich Krista. Učil nás hledat Krista v Písmu a ve svátostech. Jeho mimořádným přínosem pak bylo to, že nás učil naslouchat si navzájem skrze synodální metodu. Jeden teolog v této souvislosti říká, že je to dar nejen pro církev, ale pro celý svět. Žijeme ve světě, kde si lidé přestávají rozumět, protože si nenaslouchají, protože nepřemýšlí o tom, co ten druhý říká, co cítí. A synodální metoda papeže Františka nám pomáhá to změnit. Učí nás, abychom svobodně dokázali říct, co si myslíme, abychom při tom naslouchali tomu, co si myslí druzí, abychom si to uvědomili a vyslovili to, a pak z toho vyvodili závěry. Papež František udělal první krok k tomu, aby se z církve hierarchické stalo opět společenství učedníků, kteří společně objevují a hlásají Krista. A na nás je, abychom toto společenství rozvíjeli.
Nemusíme přitom být dokonalí. V dnešním evangeliu nepřichází Ježíš k bezchybným lidem. Přichází k učedníkům, kteří se bojí, mají pochyby, ale také touhu poznat Ježíše tváří tvář. Touhu dotknout se živého Spasitele. Kéž jsme jako oni. Kéž společně objevujeme a hlásáme Krista, jak nás k tomu papež František vedl. Pane, dej mu za to věčnou slávu.
