Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Seslání Ducha Svatého (Jan 14,15-16.23b-26) | 8. června 2025
Červená barva – barva Ducha Svatého. Historicky je červená barva prostě „barva“. Barva nejdůležitější, první. Stojí vedle nebarvy, což je bílá. První staletí církve znají jen bílou liturgickou barvu. Ta je symbolem světla, toho, z čeho jsme vzešli. Červená byla nejprve považována za barvu „těch bohatých“, což byli většinou nepřátelé církve. Až krev mučedníků a edikt milánský způsobili, že byla červená barva rehabilitována. Byly tedy dvě liturgické barvy. Bílá – barva světla a radosti a červená – uvádí do pohybu, má v sobě aktivismus, emoce, je barvou ohně – Ducha Svatého, ale je také barvou smutku (viz pohřeb papeže).
V dnešní slavnosti nám nejde o to, že přišel nebo přijde Duch Svatý, jde o to, že je stále působící a že církev má žít síle a moci Ducha Svatého. S dětmi jsme si říkali, že nejde o to, jak vypadá. A my víme, že máme mnoho symbolů, krásnou symboliku nabízí Písmo Svaté… Jde ale hlavně o to, co působí. Co udělal s učedníky, víme.
Když se zeptáte, kdy Duch Svatý dnes působí, napadne nás, že při mši svaté. A co mám dělat, aby působil ve mně? Kdy to začne? Už začalo, když jsme šli na mši svatou. Duch Svatý nečeká, až uděláme kříž, až se všichni sejdeme (i ti se zpožděním). Začal působit už dávno, když jsme se rozhodovali jít na tuto mši svatou. Ba co víc, je to ten, kdo nás k tomuto slavení pozval. Působení Ducha si nemůžeme zasloužit nebo vymodlit. Možná teď někdo řekne: „No, to je fajn, proč se potom mám snažit?“ Právě proto. Působí bez našeho přičinění, dřív, než si vůbec vzpomeneme, ale záleží na naší připravenosti, jak moc se toho v našem životě bude dít.
Velkou změnu vnímáme v události Letnic. Apoštolové a další učedníci s Pannou Marií a jinými ženami setrvávali na modlitbách. Duch Svatý nepřišel proto, že se modlili, ale proto, že ho Ježíš slíbil. Ale ty změny v životech všech zúčastněných nastaly proto, že jim modlitba otevřela srdce, protože tento dar očekávali.
Vypráví se taková historka ze života kardinála Špidlíka. Promítali čtyřhodinový černobílý film. Velmi nezáživný, dlouhé záběry, žádná akce. Ti, co vytrvali, se po skončení filmu dočkali vysvětlení od otce Špidlíka. Vysvětlil, co ve filmu mohli objevit. A ty jeho posluchače to natolik nadchlo, že chtěli film pustit ještě jednou. Máme-li někoho, kdo nás uvádí do plné pravdy, do poznání, zakoušíme i staré a běžné věci naprosto nově. A to my potřebujeme. To se stalo tenkrát Ježíšovým učedníkům, to může rozhýbat a zcela změnit i náš život.
Někdy se v našem životě něco zablokuje, zjistíme, že na to nemáme. Že jsme si mysleli, ale ono to nejde. „Ono“ nemůže, „ono“ je velmi zaneprázdněné, zahleděné do svých starostí a povinností. Ale Duch Svatý může. Svatý Jan Zlatoústý (církevní otec 4. století) ukazuje, jak moc apoštolové potřebovali důkaz Boží moci. Za Ježíšova života se báli několika lidí, Petr se bál jediné služky, a teď, když jsou bez Ježíše, mají dobýt celý svět? Chtít to z vlastních sil by bylo absurdní.
My jsme, a při této mši svaté opět budeme, vysláni. Proč? Protože jsme ti správní, dobří, dokonalí, připravení? Ne. To, že nás Ježíš posílá, znamená, že s námi počítá, ne že jsme „dobří“. Tu kvalitu už dodá Duch Svatý. Pokud budeme chtít.
