Text k zamyšlení u příležitosti 19. neděle v mezidobí (Lk 12,32-48) | 10. srpna 2025
V Praze je kostel svatého Jakuba. Když do něho vstoupíme, visí po pravé straně useknutá ruka. Patřila zloději, který chtěl ukrást dary, které přinesli věřící k soše Panny Marie. Když se po nich natahoval, chytla ho socha za ruku a nepustila, dokud nepřišel místní farář. Ten se Madony ptal, co udělat se zlodějem a její odpověď se shodovala s tehdejším zvykem: useknout mu ruku. Může nám to připadat drsné. Ale ani tyto středověké tresty nenechavce neodradily. Ale i kdybychom veškerou zlodějnu vymýtili, zůstane jeden zloděj, který je nejhorší ze všech – smrt. Ta nás, jak se říká, jednou obere o všechno, co jsme měli na světě rádi.
Zní to neutěšeně, ale v dnešním evangeliu nás Ježíš učí, jak vyzrát na tuto nemilosrdnou skutečnost. „Opatřte si poklad v nebi.“ Konejte dobro, které bude zlatým písmem zapsáno do knihy vašeho života, která se otevře ve chvíli, kdy stanete před Boží tváří. O tento poklad vás nikdo nepřipraví. Skutky lásky, které vykonáte, se nikdy neztratí. Přinesou vám požehnání v tomto světě a jednou i odměnu v životě věčném. Vlídné slovo, milý úsměv, nezištná pomoc potřebnému. Nestojí nás skoro nic, a přitom nám dláždí cestu do nebe.
„Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ Když se mluví o pokladech, myslí se tím nejen věci, ale často také osoby, které jsou blízké našemu srdci. Je krásné, když muž upřímně prohlásí: „Největší poklad mého života je moje žena a děti. Za nic na světě bych je nevyměnil.“ A když tak smýšlí i jeho žena, je to pak krásná rodina. Evangelium dnešní neděle nás však učí, že naše láska se nemá zastavit jen v našem blízkém okolí. Má přesáhnout pozemské hranice a vstoupit až do věčnosti. Na svých blízkých se totiž učíme milovat toho, kterého sice na první pohled nevidíme, ale který nás miluje ze všeho nejvíc a touží po našem štěstí.
Když Ježíš říká: „Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce,“ mluví o důležité věci. Máme zde na světě jen pár let, abychom si Boha zamilovali víc než všechno ostatní. A v týdnu jsme slyšeli, že to není záležitost budoucnosti, až jednou, až na to zůstane čas. Je to záležitost přítomného okamžiku. Intenzivním prožíváním tohoto „nyní“ utváříme tento vztah – budujeme poklad, o který nás ani smrt nepřipraví.
Zlatokopové kdysi byli ochotni opustit všechno své pohodlí a zajištění, žít ve velmi drsných podmínkách, riskovali svůj život, aby získali pár „žlutých kamínků“, které by jim zajistily budoucnost. A Ježíš nás nabádá ke stejné horlivosti. Máme hledat ten největší poklad, a tím je Boží milující náruč. Když se v ní naučíme přebývat nyní, využijeme to i na věčnosti. Poklad v nebi je ten nejlepší přítel a průvodce – Bůh.
