Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti sv. Petra a Pavla (Mt 16,13-19) | 29. června 2025
Ke dnešní slavnosti si můžeme říct tři takové myšlenky.
Ta první se týká jmen Petr a Pavel. Je zajímavé, jak se ta jména dotýkají osudu obou apoštolů. Apoštol Petr se původně jmenoval Šimon. Toto jméno se dá přeložit jako ten, který naslouchá. Naslouchal Ježíšovi, který mu změnil jméno na Petr – Skála. Víme, že zpočátku Petr příliš skalní pevnosti ve své víře neprokázal. Zradil ho, skrýval se. Proměna přišla až po seslání Ducha Svatého. Stal se opravdu skálou – základem církve. Podobně tomu bylo i s apoštolem Pavlem. Jméno Pavel znamená malý či skromný. To se k tomuto muži zpočátku také moc nehodilo. Považoval se za velikého obhájce židovské víry a velmi sebevědomě pronásledoval první křesťany. Změnil se až ve chvíli, kdy se u Damašku setkal s Kristem. V té chvíli nastává zásadní zlom. Z pyšného zákoníka se stává muž pokorné víry v Krista. V listu Korintským píše: „Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. A jen milostí Boží jsem to, co jsem…“ Na osudech Petra a Pavla si můžeme uvědomit, že Bůh nás zná. A přesto má s námi své plány. Vidí v nás toho, kým se působením Ducha Svatého můžeme stát. Kéž se jím necháme vést stejně, jako naši patroni.
Druhá myšlenka se týká vztahu Petra a Pavla. Vnímáme je jako dvojici – zásadní sloupy církve, jako bratrský tým. Ve své době to ale byli dva velmi rozdílní lidé. Petr se věnoval křesťanům ze židovství, měl tendence zachovávat Mojžíšův zákon a židovské tradice. Pavel se obracel k pohanům a neváhal jim vyjít vstříc. Kdybychom si to chtěli nějak přestavit a přenést do dnešní doby, mohli bychom si vedle sebe postavit například Vojtěcha Kodeta a Tomáše Halíka. Každý hovoří trochu jiným jazykem, oslovuje jinou skupinu, každý má své příznivce. Ale je důležité, abychom se respektovali a měli navzájem rádi. Mohou nás dělit názory, rozdílná praxe křesťanského života, ale musí nás spojovat láska ke Kristu.
Do třetice. V evangeliu je zmínka o klíčích od nebeského království. Papež František jednou řekl, že to nejsou klíče od sejfu, protože Boží království není nedobytná pevnost. Připomíná pak přirovnání království k semínku, které klíčí, roste a sílí. A my si tím můžeme uvědomit, že do Božího království se nemáme dobývat, ale máme do něj dorůstat. Nemáme spoléhat na někoho, kdo nám odemkne, ale nechat v sobě tento „klíč“ vyrůst. Tak jako semínko… A tak se dnes můžeme ptát. Jak je na tom ten můj klíček víry? Jak ve mně to, co bylo ve křtu zaseto, klíčí, roste, sílí, zraje? Jak o něj pečuji v sobě a ve svých dětech? Poděkujme za to, že do nás bylo semínko věčnosti zaseto. A prosme o pomoc, aby správně rostlo.
