Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Těla a krve Páně s oslavou 25 let kněžství (Lk 9,11b-17) | 22. června 2025
Jsou promluvy, které člověk chystá den nebo několik dní dopředu, ale pak jsou ty, nad kterými přemýšlí v řádu měsíců. A tak jsem se výhledem na toto kněžské výročí zamýšlel nad životem komunity, kterou nazýváme farnost.
Často čekáme, co odněkud přijde. Co udělá biskup, kněz nebo někdo jiný. Život farnosti ale nespočívá v čekání. Tak to nefunguje ani v rodině. A farnost je určitým druhem rodiny, kde má každý přemýšlet, co mohu udělat já. K čemu mám obdarování nebo k čemu si chci vyprosit sílu. A když mě něco napadne, nabídnu to panu faráři… ne aby zrealizoval mou myšlenku, ale nabídnu mu, že to udělám.
Nejdříve si ale ukažme čtyři takové modelové postoje, které mezi Božím lidem nacházíme.
Lavička. Je to takový ten postoj člověka sedícího na lavičce v parku a pozorujícího okolí. Všechno jde kolem něho. Občas si o někom něco pomyslí, někoho zhodnotí, ale vlastně to jde všechno kolem. „Netýká se mě to. Já si tady žiju svůj život a nic mě nezajímá.“ To vše má společný jmenovatel lhostejnost. A to není dobře.
Kino. Církev nebo farnost není na dvě skupiny, kdy jedna je v hledišti a druhá na jevišti. Život farnosti není o tom, že jedni něco předvádějí a ostatní konzumují. Jsme tady abychom se obohacovali navzájem. Jednou povzbudím já tebe podruhé ty mě. Všichni musíme být vtaženi do děje.
Supermarket. Církev není ani supermarket. Už jsou ty tam doby, kdy byla nabídka nejrůznějších aktivit, tak jako plný regál plný v supermarketu, a člověk by se procházel a vybíral si, co se mu hodí. Už není tolik času to připravovat. Není ani tolik kněží, kteří by se toho účastnili. Je potřeba se zaměřit na to důležité, podstatné. A do toho se zapojit. Samozřejmě jsou programy pro děti, jsou programy pro dospělé, programy pro nějakou specifickou skupinu. Ale obecně je tu všechno pro mě. Měl bych toho využít. Už není prostor k tomu, aby se připravoval program „na sklad“.
Loď. Církev se podobá lodi. Toto je pozitivní příklad. Všichni jsme na palubě, všichni musíme spolupracovat, každý má své místo a svůj úkol. Tato loď je poháněna eucharistií a Božím slovem a její kapitán je Kristus. Každého je zapotřebí, aby loď, tedy církev, plula.
Když máme být aktivní a činní, je třeba čerpat u pramene. Není možné zůstat u toho, že se rozhodneme, a pak pracujeme ze svých sil. Proto máme chvíle, jako je mše svatá, ale také chvíle, jako je adorace. Tak, jako se rodina schází při velkých oslavách, tak se farnost schází při mši svaté. A tak, jako je třeba, aby táta domluvil mezi čtyřma očima synovi nebo máma objala své dítě, tak je důležitá osobní modlitba nebo intimita adorace. Moc děkuji všem, kdo se o takový model církve snažíte.
Do této rodiny je pak poslán kněz. Nemá svou rodinu, ale jeho rodinou je farnost. Díky vám, kteří to tak vnímáte. Kněz není dokonalý. Není na kapitánském můstku. Je jeden z vás, je na lodi. Ve mši svaté je jedna modlitba, kterou neslyšíte (šeptem), při které kněz dává pár kapek vody do kalicha s vínem. Je to symbol. Kněz je tou kapkou vody, která se musí spojit s vínem, tedy s Kristem. Jen tak se může naplňovat Ježíšovo dílo. Kněz sám je slabý a hříšný, ale Ježíš je ten, který posvěcuje.
