Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle velikonoční (Jan 20,19-31) | 24. dubna 2022

Někdy se na sportovním utkání podaří nečekaný obrat. A kamera si vybere fanouška, který je tím obratem nejvíce překvapen, a ukáže detail jeho nevěřícného výrazu všem lidem. Něco podobného se děje v dnešním evangeliu. Evangelista nám zoomuje na Tomáše. Ten sleduje naprosto nečekaný obrat, který nastal v zápase mezi lidmi a smrtí. Poprvé v dějinách se stalo, že někdo porazil smrt. A Tomáš tomu nemůže uvěřit. To, po čem nesmírně toužil, se stává skutečností tak úžasnou, že se nechce zklamat. Proto vyslovuje troufalou prosbu. Chce se toho zázraku dotknout. Nám tak prokazuje zvláštní službu. Protože i my se můžeme dotknout vzkříšeného Ježíše spolu s ním. Kdykoliv čteme tento příběh, můžeme s ním prožít úžasné vítězství života. A to bylo, je a bude v každé době velmi důležité.

Když se zeptáme lidí, jestli věří ve vzkříšení mrtvých, můžeme se dočkat různých odpovědí. Jedni řeknou: „Nevěřím.“ Jiní: „Moc bych si to přál, ale nevím.“ Další řeknou: „Věřím, ale občas pochybuji.“ A najdou se i takoví, kteří vyznají: „Věřím a těším se.“

K takovému postoji ale musí člověk dorůst – dozrát. Mám před očima ženu, kterou jsem navštěvoval a nosil jí svaté přijímání. Pokaždé, když přijala Pána Ježíše, řekla jen: „Já jsem tak šťastná, Ježíši, jsem tak šťastná, děkuji ti.“ A pak se dlouhou dobu v tiché modlitbě usmívala. Když se jí dcera jednou ptala, jestli se nebojí smrti, řekla: „Ne nebojím, těším se.“ A všichni, kdo ji znali, věděli, že to myslí naprosto vážně.

Dorůstat k takové víře je úkol každého křesťana. A máme k tomu celou řadu prostředků. Máme, jednou větou, budovat živý vztah s Ježíšem. Skrze modlitbu, svátosti, četbu Písma a uvažováním o něm, zakoušením Ježíšovy blízkosti, lásky, péče. Kdo zakouší a vidí Boží působení ve svém životě, v tom roste i víra ve vzkříšení mrtvých.

Proč je důležité mít tuto víru? V poslední době se setkáváme s velkým utrpením lidu na Ukrajině. Lidé se ptají: „Proč Bůh něco neudělá?“ A člověk věřící ve vzkříšení z mrtvých může říct: „Vždyť Bůh už udělal! Kristus nám ukázal, že smrtí náš život nekončí!“ Smrt je pro mnohé vysvobození z pozemského trápení. V knize Zjevení čteme: „A Bůh jim setře každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Smrt nevinných je hrozná věc, ale ústí v setkání s Bohem.

Úryvek evangelia nás také ujišťuje o Boží touze odpouštět. Tak, jak byl poslán Ježíš, tak posílá apoštoly, aby tento dar předávali dál. Když pak mluví o apoštolu Tomášovi, říká, že se chtěl dotknout Ježíše. Nevíme, jestli se opravu dotkl. Možná mu stačilo slyšet Ježíšův hlas. I my mějme tuto touhu. Touhu se dotknout Ježíše, ne rukou, ale srdcem. Mějme touhu po jeho blízkosti, mějme touhu po jeho odpuštění, mějme touhu nést druhým jeho pokoj, mějme touhu žít s určitým nadhledem nad veškerým děním, protože věříme ve vzkříšení a smrt již nemá poslední slovo.