Text k zamyšlení u příležitosti 3. neděle velikonoční (Lk 24,13-35) | 23. dubna 2023

Často si na Velikonoce přejeme „velikonoční radost“. Co to vlastně je? Velikonoční radost je radost z veliké noci, kdy slavíme Kristovo zmrtvýchvstání a obnovujeme své křestní propojení s ním a s celou jeho církví. Slovo církev vzniklo z řeckého „Kyrios“, což znamená Pán. Je to zkrácený pojem, který původně zněl „Ekklésia tú Kyriú“, „shromáždění Pánovo“. Velká noc je nejdůležitější chvíle celého liturgického roku. Měla by to být nejkrásnější slavnost, při které se všichni křesťané shromáždí kolem zmrtvýchvstalého Pána. Je to chvíle, kdy se upevňuje společenství církve a rodí pravá velikonoční radost.

Co však s těmi, kdo se v tu noc neshromažďují? Jak může mít někdo pravou velikonoční radost, když velikonoční liturgii neslaví? Když bez vážného důvodu vymění živé společenství církve shromážděné kolem Kristova oltáře za pohodlí domova, sledování televizní či počítačové obrazovky nebo nějakou světskou činnost či zábavu? Odpověď a útěchu nabízí dnešní evangelium o učednících jdoucích do Emauz. Ukazuje nám, že i když my se od Krista z nějakého důvodu vzdalujeme, on nás stále hledá a chce se s námi setkat.

Nám všem pak papež sv. Jan Pavel II. předkládá příběh emauzských učedníků jako důležité vysvětlení mše svaté. Stejně jako tito dva učedníci při ní nasloucháme slovům Písma, které nám Kristus osvětluje, a setkáváme se s ním při lámání chleba, v tajemství eucharistie. Tedy každá mše svatá se stává dalším zdrojem velikonoční radosti.

Aby nám také tato setkání přinášela pravou velikonoční radost, nesmíme zapomenout na jednu důležitou věc. V úryvku evangelia zazní Ježíšova otázka: „Co se stalo?“ Když přivedou rodiče děti do kostela, někdy jim říkají: „Buď zticha a modli se!“ Ano, je dobré učit děti slušnosti a ohleduplnosti při bohoslužbách. Ale ne na úkor komunikace s Ježíšem. Někteří lidé si takový příkaz nesou celým svým životem. Odhánějí rušivé myšlenky, aby mohli správně odříkat všechny předepsané modlitby. Zcela je to vyčerpá, unaví a z prožívání mše svaté se vytratí radost.

Aby mohlo být slavení mše svaté zdrojem vnitřní radosti, je třeba začít tím, že odpovím na Ježíšovu otázku: „Co se stalo? Dnes, včera, v uplynulém týdnu? Co tě opravdu trápí? Vyslov přede mnou své bolesti, ať ti mohu pomoci.“ Ježíš se nás ptá stejně, jako tehdy svých učedníků.

Loni při katechezích o mši svaté jsme si říkali, jak je důležité ticho před začátkem mše svaté. Ticho, ve kterém můžeme Pánu Ježíši říct, co prožíváme, co nás trápí. Pak se nám mše svatá může stát uzdravujícím setkáním s tím, který nám touží naslouchat a pomáhat. Kéž je pro nás nejen liturgie veliké noci, ale i každá mše svatá zdrojem radosti z Boží blízkosti a péče, zdrojem pravé velikonoční radosti.