Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle postní (Mk 9,2-10) | 28. února 2021

S dětmi jsme již uvažovali nad událostí dnešního evangelia. Řekli jsme si, že Ježíš prozářil nejen dané místo, na které vzal tři ze svých nejbližších, ale hlavně je samotné. A to pro chvíle náročné a těžké, které je čekaly. A stejně jako apoštoly tenkrát je Bůh připraven prozářit i naše srdce a osvítit i naši mysl, když mu budeme nablízku.

Je mnoho příležitostí, kdy nás Bůh může zahrnout svým světlem. Modlitbou počínaje, přes naslouchání jeho slovům, slavením mše svaté konče. I my můžeme zakoušet Ježíšovo proměnění, byť trochu jiným způsobem. Vždy ale záleží, jak se k dané události postavíme.

Stává se, že se farnost vypraví na pouť, která vrcholí slavením mše svaté. Ta je stejná jako kdekoli jinde. Přesto se někteří ptají, jak je možné, že to bylo tak krásné. Že by jiný kostel, kněz? Odpověď je ale v nich samotných. Díky putování měli možnost se ztišit, vnitřně nastavit, aby setkání s Bohem mohlo být intenzivnější.

Dnes se nikam putovat nedá. Přesto můžeme pracovat na svém vnitřním nastavení. Není snadné si vydobýt ztišení například uprostřed svých domovů. Ale je to možné. Tak jako se slunečnice otáčí za sluncem, tak jako se solární kolektory umísťují na sluneční stranu domu, tak i my musíme být „otočeni“ správným směrem.

Již před časem jsem vybízel, abychom se i při domácím sledovaní mše svaté dobře připravili. Ať už tedy přicházíme do kostela nebo sledujeme mše svatou v přenosu, připravme (vyzdobme) si dobře prostředí, hezky se oblékněme, vypněme vše, co by nás mohlo rozptylovat, zapalme svíci. Bůh je připraven nás prozářit, budeme-li na něho nasměrováni a napojeni.

Zbývá už jen jeden rozměr našeho nasměrování. A ten nám prozradí závěrečný příběh. Jeden poutník si chtěl prohlédnout klášterní kostel a vstoupil do něj právě v čase večerních bohoslužeb. Překvapilo ho, s jakou zbožností opat sloužil mši svatou pro pár prostých lidí, kteří se jí účastnili. Z jejich tváří a chování vyzařovala laskavost, pokoj a tichá radost. Po skončení liturgie přišel za opatem a zeptal se: „Jak to děláte, že slavíte mši s takovým vnitřním usebráním a zápalem?“ Opat se na něj usmál: „To je prosté. Slavíme ji, jako by to měla být poslední mše svatá v našem životě.“

Vstupujme tedy do všech setkání s Bohem správně nasměrováni a s touto závěrečnou motivací. Ne jako ti, kteří na to mají právo, nebo ti, kteří musí splnit svou povinnost. Přijímejme každé setkání s Bohem s vděčností a zájmem, jako by šlo o to poslední v našem životě.