Prožili jsme hluboké ticho Bílé soboty a dočkali se vítězství a slávy neděle Zmrtvýchvstání.

Víme, že jde o vítězství Ježíšovo, ale je dobré si uvědomit, kudy vedla cesta k tomuto vítězství. Že mu předcházely celé dějiny spásy. Ty jsme si připomněli starozákonní částí bohoslužby slova velikonoční vigilie. Krásně by vše vyniklo, kdybychom mohli naslouchat všem sedmi úryvkům. Dějiny spásy, to je ta zlatá nit v historii lidstva, kdy Bůh naplňoval svůj příslib – dát světu zachránce. Tímto zachráncem se stal on sám, když se stal člověkem – naším bratrem, abychom si ho mohli představit, abychom mu mohli rozumět, a spasil nás tak, aby nikdo nemohl pochybovat, že to s tou svou láskou k nám myslí opravdu vážně.

Toto vítězství zároveň dává smysl každému našemu duchovnímu úsilí, každému boji se zlem. Víme, že tento boj už zná vítěze. To víme ale ne proto, abychom si sedli se založenýma rukama, ale abychom o to usilovněji bojovali. Každým naším malým úsilím se připojujeme (více posunujeme) na Ježíšovu stranu.

Pak slyšíme o slávě. Nejde jen o Boží slávu, kterou má od počátku, ale o naši oslavu. Jak můžeme Boha oslavovat? Boha oslavujeme tím, že odpovídáme na jeho lásku, volání, obdarování. A dnes je ta mimořádná chvíle celého roku, kdy se ve slávě zaskví i křestní milost každého z nás. Protože dnes Bohu znovu odpovídáme, znovu vyznáváme, že jsme šťastní, že jsme jeho. Že jeho utrpení nebylo marné. Že chceme z jeho obdarování čerpat a žít, a přinášet ho tomuto „chudému“ a zraněnému světu.