Text k zamyšlení u příležitosti 25. neděle v mezidobí (Mt 20,1-16) | 20. září 2020

Ježíš vypráví podobenství o práci na vinici a mzdě za tuto práci. Příběh vypráví tak, že to musí každého spravedlivého člověka provokovat. Jak může člověk, který pracoval jednu hodinu, dostat stejnou mzdu jako ten, kdo pracoval celý den? Vždyť to je nespravedlnost! Jak bychom mohli s něčím takovým souhlasit?

Vzpomínám, jak jsme v mých dětských letech jezdili za město na zahradu. Nebo k prarodičům, kteří měli zahradu hned za domem, ale o poznání větší. Jako děti jsme počítali každou minutu a každý centimetr, který se musel obdělat. Běda, kdyby se přesáhl smluvený čas práce. Rodiče pracovali jinak, neměřili čas, ale pracovali, dokud nebylo vše hotové. Zcela jiný přístup měl dědeček, ten byl schopný strávit na zahradě celý den a nebylo mu to zatěžko. Nás děti zdlouhavá práce nebavila, rodiče ji konali, protože věděli, že je potřeba ji udělat, a prarodiče, ti v ní nacházeli zalíbení a smysl života.

Když se vrátíme k našemu podobenství, pochopíme, že zde nejde ani tak o odměnu, ale o práci, kterou povolaní dělníci vykonali. Nejde o odměnu. Ta je daná. Každý dostal vše, co mohl získat – věčný život. Důležitý je ale postoj k práci na vinici – jde o naši víru.

A my se můžeme ptát, zda není naše víra dětinská. Zda nejsem ten, kdo hlídá, aby náhodou nedal Bohu víc, než je nutné. Zda se nepoměřuji s druhými, jestli toho náhodou nedělám víc pro farnost, pro církev. Dětinská víra se srovnává s druhými a utěšuje se: „Vždyť tamten hřeší víc jak já, ještě na tom nejsem tak zle.“ Nebo: „Tamta chodí do kostela, jen jednou za měsíc. Když já budu chodit co čtrnáct dní, Pán Bůh to přece musí ocenit.“ A tady vnímáme, jak nezralý je to postoj.

Jak naše víra dospívá, přestáváme se srovnávat s druhými. Chápeme, že je důležité na svém duchovním životě pracovat. Modlitbu, svátosti, dobré skutky vyhledáváme proto, že nám prospívají a posilují nás na cestě k věčnosti. Strach z Boha se v duchovním dospívání mění v důvěru. Služba Bohu už není jen povinností, stává se radostí.

A radost je cílem našeho duchovního života. Je znamením, že jsme dosáhli moudrosti stáří. Nejde zde o fyzické stáří, ale o duchovní zralost. I velmi mladí lidé mohou mít moudrost starců a staří lidé mohou jednat pošetile. Stáří je v Písmu symbolem zralosti. Zralý člověk nepočítá, ale služba Bohu je jeho životním povoláním. Je šťastný, že může sloužit k budování Božího království. Jeho odměnou je život a spolupráce s Pánem.

Dětinská víra počítá, co ještě musí udělat, dospělá víra udělá vše, co je třeba, zralá víra se se raduje, že může být Bohu blízko.

Prosme dnes, abychom duchovně dospívali ke zralosti. K radosti, že můžeme Boha znát a být „na jeho vinici“.